15 fotografií
Inkjet tisk
Variabilní rozměry
Tyto fotografie spojují dvě místa, dvě osoby nacházející se ve dvou zemích, a vytváří
jeden celek. Podobně jako selektivita paměti ovšem každá fotografie existuje nezávisle
na těch ostatních, či vedle nich. Každá vypráví svůj vlastní příběh. Vznikají
mnohovrstevné, navzájem se překrývající příběhy vycházející z osobních vzpomínek,
které jsou od sebe vzdálené v čase anebo prostoru, strukturální obrazce forem,
výmluvné vztahy mezi většími fragmenty paměti či úseky mého života. Vzpomínky
na domov v době revoluce se odráží v prostředí, které se nachází daleko od něj.
Moje fotografie převádějí city do obrazové podoby. Ale jak jinak k nám mohou fotografie
vůbec promlouvat, než prostřednictvím ticha? Tím, že si znovu představuji okamžiky
z vlastní minulosti a vkládám je do přítomnosti, filtruji zážitky, vzpomínky a snění
prostřednictvím procesu, ve kterém dochází ke ztělesnění paměti. Tato práce se
odehrává tam, kde se prolíná skutečné s imaginárním, pravda s fikcí, na rozhraní
nesepsaných příběhů, které mě spojují s mou minulostí, mou rodinou, a vytváří širší
vztahy s mým okolím.
„Někdy mám sny o své babičce. Stejně jako u jiných věcí z minulosti,
které se samovolně vrací a nečekaně přistávají v přítomnosti, v mém
snu oživují a zároveň se časově smršt’ují poslední týdny jejího života
a mé pocity k ní tehdy i nyní.
Dnes, o deset let později, si snadněji vybavuji a chápu ten pohled
v jejích očích, když mě z okna své ložnice pozorovala, jak jsem
odcházela do školy. Byla melancholická, zžíral jí pocit nastávající
ztráty a marnosti.
Dívám se přes rameno a vidím její tvář, jak na mě hledí přes okenní
sklo. Tento rituál se opakuje den co den, její oči tlumočí poslední
rozloučení, až jednoho rána moje babička umře s očima otevřenýma
dokořán, ústy bez dechu, v tichosti. Její korpulentní přítomnost, tak
tělesně impozantní v životě, jak pouze těla matek dokáží být, odporuje
té totální nehybnosti a klidu. Něžně, bázlivě zavírám její oční víčka.“