Téma: Práce s pamäťou rodiny
Barbora Geržová: Vo fotografickom cykle A ona řekla dyť se divá, ktorý bol vašou diplomovou prácou
pracujete s pamäťou rodiny, s osobnými spomienkami na vašu minulosť. Vytvárate obrazy, ktoré na
prvý dojem, i tým, že používate fotografiu, pôsobia autenticky hoci sú subjektívnou rekonštrukciou
spomienok na vás, vašu matku a prababičku. Spájate dva svety spomienok, na jednej strane je ten,
ktorý vychádza z reality (napríklad dom praprastarých rodičov), na druhej strane zobrazujete situácie
a obrazy, ktoré sú rekonštrukciou vašich spomienok a súvisia skôr s vašimi predstavami a túžbami, čo
sa prejavuje v imaginárnej rovine vašich fotografií. Do akej mieri sú fenomény ako pamäť rodiny,
spomienky na minulosť spojené s autobiografickými prvkami a hľadaním vlastnej identity a do akej
miery sú vaše spomienky späté skôr s túžbami a predstavami? Pamäť a zvlášť pamäť rodiny, s ktorou
pracujete, je téma, ktorú reflektuje časť feministickej teórie. Dajú sa podľa vás čítať vaše práce vo
feministickom kontexte?
Petra Malá: Moje práce, fotografie, které vystavuji ve vaší galerii, se dotýkají tří generací žen.
Absence mužů ve fotografiích je také součástí mé práce.
Freudova teorie krycích vzpomínek (screen memory) mě velmi zajímá a určitě je přínosná, snažíme-li
se nějak uchopit vztah mezi fotografiemi a pamětí. Freud se domníval, že vizuální obrazy jsou
utvářeny vzpomínáním na dětské zážitky. Dále tvrdil, že tyto obrazy nejsou zobrazením reality jako
takové, ale jsou spíše zkreslením nebo clonou, které nám umožňují vytěsnit realitu – co se skutečně
stalo. Vychází z předpokladu, že osobní touhy a vnitřní konflikty nakonec nutně deformují paměť.
Pravda je zakryta. Odkrytí této hlavní pravdy se potom stalo základním cílem psychoanalýzy. Jinými
slovy, psychoanalýza se ve své prvotní fázi snažila odkrýt tuto clonu - tento vytoužený přelud - za
účelem odhalení základní pravdy.
Souhlasím s Freudem do té míry, že tato clona existuje, že si utváříme obrazy naší minulosti
procesem vzpomínání. To vychází z mé vlastní zkušenosti. Je ovšem komplikovanější přijmout
Freudovo tvrzení, že za touto clonou existuje neměnná pravda a že může být kompletně zachráněna,
čistá a nezměněná aktem odhalení.
Ráda přemýšlím o těchto zkresleních a změnách historické skutečnosti zpracovaných analýzou jako
projekce nebo paměťové obrazy (memory-images). Odhalování nánosů minulosti - vrstvu za vrstvou -
je podobné archeologické práci, procesu, který zahrnuje jak odkrývání, tak budování. Čím blíže jsem
pravdě, tím vzdálenější se stává skutečnost minulosti. To je paradox. Každá vrstva, kterou odkryji,
vyjeví nový obraz nebo projekci. Každý paměťový obraz (memory-image) je postavený z toho, co je
tam skutečně přítomno a co je navždycky ztraceno. Ztráta a absence se stávají zřejmými; cítím ztrátu
sama v sobě. Absence a ztráta jsou projektovány jako touha oživit neoživitelné. Je to plynoucí a svým
způsobem spekulativní proces. Moje dospělé já (self) pracuje na odhalení dřívějších dětských zážitků;
přínos obsahuje znovu zobrazování minulosti skrze přítomnost.
Fotografie, které vytvářím, vycházejí z vtělených vzpomínek a metod. Teorie není ani moje
východisko, ani můj cíl. Moje fotografie začínají svou cestu završení spíše proplétáním různých nitek
paměti, mé vlastní, mé matky a prababičky. Tři ženy. Tři generace paměti a snů z minulosti jsou
vtěleny uvnitř mě, tam se prolínají a tančí, než jsou přeneseny prostřednictvím fotografií. Věřím sama
sobě v tom, že jak se na věci dívám, jak je vidím, bude odpovídat pravdivým dojmům, aniž by musely
tvrdit, že mají absolutní pravdu.
Takže abych odpověděla na váš dotaz, jestli je možné číst mou práci v kontextu feminismu, tak ano,
samozřejmě. Moje práce se protíná s feministickou teorií mnoha způsoby: pohled (gaze), gender,
tělo, rodina, mateřství, soukromý život a sféra domácnosti atd. Tyto kategorie jsou rámci, jejichž
prostřednictvím může „čtenář“ porozumět tomu, co dělám. Ale není to jediná cesta.
Moje dílo je například částečně zakotvené v tradici humanistického dokumentu. Znáte vyprávění
a zaznamenávání vyloučeného a zkresleného; vysvětlování slepých míst naší kultury. Někteří z mých
profesorů se tím zabývali. Mně ale nevyhovovaly univerzalistické, transcendentní a gender
přehlížející ambice dokumentu. Nejsem sice dokumentární fotografkou, ale otázka autenticity
a historické reality, vztahy mezi lyrickým a faktickým zobrazením jsou mi inspirací a základem příběhů,
které vytvářím. Vzpomínání, zapomínání, reflektování a projektování – to vše je ve hře v tom, co dělám.
B. G.: Myslíte si, že keď žena – výtvarníčka použije vo svojej tvorbe témy spojené s rodinou, vzťahmi,
materstvom, telesnosťou, sexualitou, identitou alebo pamäťou, ktoré reflektuje aj feministická teória,
tak sa jej diela musia automaticky čítať aj z pohľadu feminizmu? Alebo ich môžeme takto čítať iba za
predpokladu, že autorka s uvedenými témami pracuje vedome alebo dokonca kriticky? To znamená,
že keď s nimi pracuje nevedome, intuitívne, nemôžeme ich interpretovať v kontexte feminizmu? Ak
nie, v akom kontexte ich teda čítať?
P. M: Jako propustnou textilii, feministická teorie může být použita k filtrování, interpretaci,
porozumění a dotazování čehokoliv. Mám ráda díla, která umožňují mnoho různých perspektiv
k nahlédnutí; díla, která vyvolávají diskusi nebo silné emoce; díla, která – berouce je v potaz -
překonává kategorie poznání.
B. G.: Pojmy feminizmus, feministické umenie, ktoré sa u nás začínajú objavovať po roku 1989 od
začiatku vyvolávali skôr negatívne reakcie, vrátane postojov samotných výtvarníčok, ktoré boli do
tohto kontextu svojou tvorbou alebo jej časťou zaraďované. Negatívne asociácie spájané s týmito
pojmami sú evidentné aj v súčasnosti. Myslíte si, že je to aj preto, lebo feministická teória vyčlenila
umenie žien z obecného kontextu umenia, čo prinieslo pozitíva aj negatíva? Na jednej strane sa
posilnila pozícia ženy výtvarníčky, ale na druhej strane to mohlo priniesť aj istú izoláciu, vytvorenie
obrazu, akoby sa ženy negatívne vymedzovali voči ostatnému mužskému svetu? Myslíte, že práve to
spôsobilo, že mnohé výtvarníčky nechceli byť s pojmom feminizmus priamo spájané? Aký je váš
postoj k feminizmu?
P. M: Jako emancipační a politický projekt, feminismus je důležitým diskurzem v rámci naší
postkomunistické a globalizované společnosti.
Politika, která umísťuje ženy a muže jako rovnocenné účastníky naší ekonomiky, která polemizuje
s reprezentací ženských (a mužských) těl, je politikou, která pomáhá vytvářet etickou společnost.
Feminismus nám otevírá oči. Co bylo jednou soukromé a výhradně sférou žen, může být najednou
viditelné a veřejné. Univerzální pravdy podporované tradičními genderovými dichotomiemi jako
kultura a příroda, jsou předmětem revize.
Kulturní konstrukce feminity a maskulinity byly také zrevidovány. Díky předchozí generaci českých
umělkyň a spisovatelek, které razily cestu politicizovanými a kritickými pracemi, mají dnes mladší
umělkyně širší platformu, ze které mohou hovořit. To je velmi pozitivní. Vytváří to podmínky pro
vstup mnohem více hlasů do veřejné sféry.
B. G.: V súčasnosti sa viac používa pojem rodové (genderové) umenie, pod ktorý sa dá zahrnúť
rovnako tvorba mužov aj žien, ktorí reflektujú rodové otázky. Myslíte si, že zavedením tohto pojmu
sa stiera potenciálna nadradenosť jedného alebo druhého pohlavia, a preto je to pojem, ktorý je aj
v kontexte umenia vhodnejší ako feminizmus?
P. M: Koncept genderu nenahrazuje feminismus. Ostatně gender studies se rozšířily částečně díky
polemice, kterou vedl feministický diskurz - Judith Butlerovou, například. Studovat umění a sociální
rozdíly skrze interdisciplinární optiku genderu, sexuality, třídy, rasy, etnicity, místa apod. je tedy užitečné.